Před domem číslo 4 v Zobí ulici se zčistajasna zjevili jeden velmi zvláštní muž a žena. Skoro jako by vyrostli ze země. Ministryně kouzel, tisknoucí v náručí tiše oddechující dítě s krvavým šrámem na čele se s tázavým pohledem otočila na svého společníka a ten přikývl. Společně došli po příjezdové cestě až ke dveřím domu. Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel věnoval Harrymu poslední nešťastný pohled a rázně zaklepal.
Petunie Dursleyová právě uložila svého milovaného synáčka Dudleyho do postele. Považovala ho za to nejúžasnější dítě na celém světě. Znepokojeně si přitom vzpomněla na svoji sestru Lily, která měla také syna. Už se dlouho neviděly. A to je dobře. Ona a ten její budižkničemu, za kterého se vdala, byli od její rodiny natolik rozdílní, že to víc nebylo ani možné. Je jen dobře, že se nestýkají. Neměla ji ráda, od oné doby, kdy dostala Lily o svých jedenáctých narozeninách dopis do školy, kde se učila ty nenormálnosti.
Petunie vzala mokrý hadr a začala utírat prach v kuchyni, kde se to už stejně blýskalo čistotou. Už od rána měla takový divný pocit, že se něco děje. Něco nenormálního kolem. I ve večerních zprávách se dnes objevily podivné zprávy o sovách, které létaly všemi směry za bílého dne. Divně oblečení lidé, o kterých mluvil Vernon.
Zamračeně leštila umytou skleničku, když někdo venku zaklepal na dveře. Leknutím pustila skleničku, kterou držela předtím v ruce. Nestihla ji zachytit včas, takže se rozbila na hromádku střepů. Kdo mohl klepat venku v tuto noční dobu? I Vernon se zvedl překvapeně od televize a přešel do předsíně, kde otevřel venkovní dveře. Na okamžik bylo ticho a pak se ozvalo Vernononův naštvaný hlas:
„Co chcete? Nevíte kolik je hodin? Asi klepete na špatný dveře, protože my žádnou návštěvu nečekáme.“
S těmito slovy chtěl zavřít dveře, v čemž mu ovšem zabránil postarší muž, který je zachytil.
„Obávám se, že tohle není žádný omyl. Jste pan Dursley, nebo ne? No tak vidíte, omyl to není. Co kdybyste nás pozval dovnitř, není právě vhodné nechávat návštěvu stát na prahu domu. Kromě toho, potřebovali bychom si promluvit ještě s vaší ženou.“
Aniž by čekal na odpověď, vkročil dovnitř společně s jednou ženou nesoucí spící dítě. Vernon se jen ohromeně díval na muže a ženu, kteří nakráčeli opovážlivě do jeho domu, aniž by je k tomu třeba vyzval. Než se stihl rozhodnout, jestli je má vyhodit, nebo si nejdřív poslechnout, co chtějí. Znovu promluvil ten muž s plnovousem:
„Mimochodem, jmenuji se Albus Brumbál a tohle je Millicent Bagnoldová. Tohle bude vaše žena, Petunie Dursleyová, že?“ Se zářivým úsměvem se nyní podíval na Petunii, která se ztuhle dívala na muže před sebou.
Toho dědka přece znala. Nebo přesněji řečeno slyšela o něm. Od Lily. Byl to ředitel té její školy. To se ji nelíbilo, vůbec se jí to nelíbilo. Pohledem zavadila o dítě, jenž držela v náručí ta žena. Setkala se s párem smaragdově zelených očí nyní už probuzeného dítěte. Ne, to nebylo možné! V žádném případě! To nemohl být Lilyin syn! Ale ty oči, na světě není nikdo, kdo by mohl mít ještě takové oči, Lilyiny oči. Ano, jen si to namlouvá. To je ono, za to může ten stres z okolí. Měla by si odpočinout a vyspat se. Její naděje se sesypala jako domeček z karet, jakmile Brumbál znovu promluvil a řekl:
„Je mi to líto Petunie, ale vaše sestra i s jejím manželem byli včera zavražděni. Chtěl bych vás proto požádat, abyste se jako jeho jediní příbuzní ujali malého Harryho. Umístit ho do našeho světa není zcela vhodné, jelikož zde hrozí jisté nebezpečí ze strany přívrženců vraha vaší nebohé sestry.“ Brumbál domluvil a svým rentgenovým pohledem se rozhlédl po pokoji.
„ Tak to ani omylem!“ Vernon Dursley se zvedl ze židle a zuřivě rozhazoval rukama kolem sebe. „Nebudu živit nějakýho úchyláckýho spratka z toho vašeho spolku! Ještě by vod něj tady chudáček Dudlíček něco chytil! Nikdy! Seberte se a vypadněte z mýho domu, než zavolám policajty!“ S tím vystrkal trojici návštěvníků z domu a dveře jim zabouchl před nosem.
Petunie s Vernonem naprosto souhlasila. Neujmou se toho spratka, nesekalo by to vůbec žádnou dobrotu. Vernon udělal jen dobře, že ty podivíny vyhodil. Jen aby se nevrátili a nepřinutili je k tomu. Byli by toho schopní. Naštěstí se její obavy nevyplnily, už do jejich domu nezavítali a doufala, že ani nezavítají.
Millicent Bagnoldová se s Brumbálem přemístili do Prasinek a rychle si to zamířili do Bradavic. Jakmile se zavřely dveře do Brumbálovi pracovny, poprvé za celou tu dobu se ozvala Millicent:
„Jak se zdá, ti mudlové nejeví žádný zájem ujmout se tady malého Harryho Pottera.“
„Ne, to byl jen šok. Však víte, jsou to mudlové. A ne každý den jim na dveře klepou kouzelníci. Zítra si s nimi promluvím, jsem si jist, že si to za tu dobu rozmysleli. Nedělejte si s tím žádné starosti, ministryně.“ řekl Brumbál a nabídl Millicent Bagnoldové citronové dropsy. Ta je stroze odmítla.
„Ne, ti mudlové jasně dali najevo, že Harry Potter s nimi po jednou střechou nezůstane! Dokonce nás ten mudla vyhodil z domu! Mně, ministrini kouzel! Nesouhlasím, aby s nimi vyrůstal. Kromě toho, nejsou to jediní příbuzní Harryho Pottera. Tohle byli jen jediní příbuzní ze strany Lilly Potterové. James Potter byl čistokrevný kouzelník, pár žijících rodin spřízněných s Potterovými jistě najdeme. Pokud ne, jistě hodně jiných rodin projeví zájem se o něj postarat. Za tři dny se bude konat soudní řízení, které rozhodne o dalším osudu Harryho Pottera. Do té doby se o něj postarám já. To je moje poslední slovo!“
S těmito slovy vyšla ministryně z pracovny, stále držíc v náručí dít, které se náhle rozplakalo. Zamračeně se zadívala na jizvu ve tvaru blesku, jež byla na čele Chlapce, který zůstal naživu. Povzdechla si, to byl ale den. Potterovi jsou mrtví a ona se takto pohádá s Albusem Brumbálem.
To není dobré, ale někdy prostě nechápala myšlenky ředitele Bradavic. Nechat kouzelnické dítě a zvláště tohle, s mudly? Brumbál začíná stárnout. S těmito myšlenkami se dostala k hranicím pozemků a přemístila se na ministerstvo, kde musí sehnat nějaké jídlo pro chlapce. Ještě že je ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit konečně pryč.
Brumbál mezitím seděl v pracovně a usilovně přemýšlel. Co teď? Malý Harry může být v bezpečí pouze s Lilyinou sestrou, Petunií. Ministryně s tím zdá se nesouhlasí. Žádný vedlejší plán ovšem neměl. Nečekal ani v nejmenším, že to takto dopadne. Nějaké řešení však musí existovat. Ano, možná kdyby se postaral o zabezpečení domu, kde bude žít. Mohl by být dostatečně v bezpečí, alespoň na několik let, dokud něco nevymyslí. Což ho vede k otázce, kdo se o něj postará? Rychle vytáhl pergamen a namočil brk do inkoustu a začal psát dopis. Zanedlouho už letěla sova k jistému domu jedné kouzelnické rodiny.
O tři dny později se na ministerstvu v místnosti číslo deset konalo soudní řízení, které mělo rozhodnout o dalším osudu Harryho Pottera, Chlapce, který zůstal naživu. Jakmile se sešel celý Starostolec a uchazeči, Millicent Bagnoldová povstala a řekla:
„Vážení kouzelníci, sešli jsme se zde, abychom společně rozhodli o nejlepším možném řešení budoucnosti chlapce, který zůstal naživu, zde přítomného Harryho Pottera. Přihlásilo se nemalé množství rodin, ochotných poskytnout dítěti domov a toho si nesmírně vážím, ovšem nejvhodnější by bylo, svěřit jeho výchovu lidem, kteří jsou s ním pokrevně spřízněni. Proto do dalšího kola řízení postupují pouze Andromeda Tonksová s Theodorem Tonksem a pan Lucius Malfoy se svou ženou Narcissou.“
V sále to zašumělo a obě jmenované rodiny se neklidně ošily. Lucius s Theodorem se měřili nenávistnými pohledy. Ani jeden z nich nechtěl připustit, aby ten druhý dostal šanci vychovávat Harryho a tím ho i ovlivnit do dalšího života. V rodině Tonksových by byl chlapec zahrnutý péčí a láskou, jenže osud opět stál na straně zla. Harry tedy neměl v životě poznat ani jedno z toho. Starostolec se dlouho radil, ale podstčené peníze udělaly své, takže výsledek byl vlastně předem jasný. Ministryně znovu povstala.
„Po dlouhém a těžkém rozhodování jsme se konečně rozhodli. Tímto se stávají opatrovníci zde přítomného Harryho Jamese Pottera, Lucius a Narcissa Malfoyovi. Považujeme to za nejlepší řešení. Tímto je řízení u konce. Přeji vám příjemný den.“
Brumbál jen nešťastně seděl a díval se před sebe. Malfoyovi. To je vůbec ta nejhorší možnost, která existuje. Je to jako by Harryho Pottera dali přímo Voldemortovi. Pokusil se udělat vše, aby u nich neskončil, marně. S trochou štěstí teď může doufat, že se Harry dožije svých jedenáctých narozenin a nastoupí do Bradavic. No, to je ono. Nastoupí do Bradavic. Je to syn Lilly a Jamese Potterových, určitě ho ani výchova Malfoyových nemůže natolik zkazit, aby to nebylo možné při příjezdu do Bradavic ještě napravit. Ano, to je jediné možné řešení a má na to deset let přípravy.
Lucius Malfoy se společně se svoji ženou Narcissou a dítětem, které jim bylo svěřeno, přemístili na svoje sídlo. Byl naprosto spokojen. Podařilo se. Budou vychovávat Chlapce, který zůstal naživu. A udělají vše, aby se mu dostalo vychování, které se hodí pro čistokrevného kouzelníka. Potter byl sice poloviční, ale sláva to jistě vyrovná. Kromě toho, pokud se vrátí pán zla, byl by za to odměněn. Jak pak by ne, když bude mladý Potter nakloněn spíše k pánu zla než Brumbálovi, že?
Tenkrát ještě nevěděl, jak šeredně se mýlí.
Draco Malfoy se převalil v postýlce a spokojeně něco zažvatlal ze spaní. Netušil, že dnešním dnem se změnil život nejen jemu, ale i jeho novému, černovlasému bratrovi. Narcissa sledovala své dva syny se spokojeným výrazem ve tváři. Nikdy by to nepřiznala nahlas, ale oběma jim v duchu malovala budoucnost bez Voldemorta a jeho poskoků. Navenek ovšem musela zachovat chladnou a odtažitou masku. Harryho dětství utíkalo mílovými kroky kupředu.
O tři roky později:
Harrymu byly čtyři roky. Mezi ním a Dracem panovala nenávist až do morku kostí. Lucius mu právě dopřál lekci slušného chování pomocí jedné z mnoha mučících kleteb, on ale neplakal. Nikdy by se nesnížil k pláči nebo prosbám, to bylo základní pravidlo pro přežití na Malfoy Mannor, zámku hrůzy.
Kromě poslušnosti ho učili také několika jazykům, jízdě na koni, střelbě z luku a mnoha dalším věcem. Jeho bratr si zatím hrál s drahými hračkami, celé dny pobíhal po zahradě a vysmíval se Harrymu do tváře.
O další tři roky později:
Harry právě slavil šesté narozeniny. Dostal dvě velice vzácné knihy- Jaká tajemství skrývají kouzla a Lektváry nejmocnější, po kterých už dlouho toužil. Nedal najevo žádnou radost, jen přikývl rodičům a odebral se do svého pokoje, kde si procvičoval kouzla, která se naučil. Díky veliké zátěži od útlého dětství se jeho magie projevila o několik let dřív. Byl zato rád, protože se mohl začít připravovat do školy, kam se moc těšil. Byl to jediný způsob, jak uniknout ze zdejšího snobského života.
Za dva roky:
Učil se všechno, co by mohl na nové škole potřebovat, dokonce začal každé ráno běhat kolem sídla. Před pár dny dostal dopis z Kruvalu, ve kterém projevili zájem o to, aby už letošní rok nastoupil na jejich školu. Lucius byl velmi potěšen. Ten dopis totiž značil, že je jeho adoptovaný syn výjimečně nadaný. Navíc bude jen dobře, že ho ten mudlomil Brumbál nedostane do péče, proto Harrymu dovolil navštěvovat proslulý Kruval místo Bradavic bez sebemenších námitek. Draco zatím prožíval úplně normální dětství potěšen tím, že za pár měsíců bude mít od bratra pokoj.
Za několik dní, měli jít na Příčnou ulici. To ho potěšilo, nestávalo se příliž často, že by měl možnost se nějak dostat pryč ze sídla. Proto také uvítal každou možnost, kdy mohl být jinde. Proto se také začal do školy už i těšit. Zadíval se na kouzelníky hemžící se na ulici, rodiny se dětmi. Rodina, jak moc si přál ji poznat. Ano, u Malfoyových měl vlastně všechno, co se týče po materiální stránce. Ale rodinu, tu mu nenahradí ani tisíce galeonů. A kdyby měl nějaké přátele, také by se nezlobil.
Potřásl hlavou a zahnal chmurné myšlenky. Je přece venku, tak toho využije! Nebo snad ne? Přidal na kroku a dohnal Malfoyovi, kteří byli o pět metrů před ním. Pohledem zavadil o budovu před sebou, banka u Gringottových. Vedly ji skřeti. Vešli dovnitř a za chvilí už jeli ve vozících do nitra spletitých chodeb banky.
V polovině cesty se od nich odpojil a jel do trezoru, jenž mu zanechali rodiče. Malfoyovi jeli dál. Byl rád, že jde sám. Tohle bylo poprvé, kdy měl navštívit jejich trezor . Nedočkavě šel společně s jedním skřetem, Griphookem. Došli před vchod. Griphook otevřel dveře a Harrymu se naskytl poklad na vysoké sloupce zlatých galeonů, stříbrných srpců a bronzových scvrčků. Nevěřičně se na to díval. Tohle předčilo všechna jeho očekávání.
Griphook si vedle něj trochu odkašlal a podal mu malou koženou tažku na peníze, uvnitř zvětšenou. Harry se probral ze zamyšlení a urychleně začal do tašky strkat peníze. Stihli to právě včas, jakmile se za nimi zavřel vchod do trezoru. Malfoyovi už přijeli na vozíku. Neuvědomil si, že tam stál předtím tak dlouho.
Potřásl hlavou. On je přece taky Malfoy. Už sedm let není synem Lily a Jamese Potterových. Proklínal tu zrůdu, která mu sprostě ukradla šanci na normální dětství. Ze zamyšlení ho probral až Dracův nenápadný šťouchanec do žeber. Rozhlédl se kolem a zjistil, že opět stojí před bankou. Nahodil nezaujatý výraz a vydal se za svými rodiči. Později, když už měl většinu věcí do školy koupenou se oddělil od své rodiny a vydal se shánět poslední bod na seznamu. Vlastně proto si vybral peníze ze svého trezoru. Malfoyovi mu jinak vše hradili, nebyl to pro ně problém. Do školy s sebou potřeboval nějaké zvíře. Napadla ho sova, jenže k čemu by ji měl? Jeho rodina posílala s poštou rodové havrany a nad sovami ohrnovala nos. S hlavou plnou myšlenek vkročil do prodejny kouzelných zvířat okamžitě ho upoutala obrovská klec u stěny obchodu. Potichu se k ní přiblížil a hleděl do nebezpečně přivřených očí mláděte nesmírně vzácného…
Vzácného vka. Zatím nebyl větší než větší pes, ale časem...Pozorně si ho prohlédl. Je ideální, jen dovolí mu ve škole mít vlka? Ušklíbl se, pokud ne, peníze odvedou svoji práci. Ovšem v sídle, až se vrátí by mu mohl někde na pozemcích vytvořit nějaké místo, kde by mohl volne být. Ano, koupí si ho. Přistoupil k němu a zdíval se mu do očí, mládě mu pohled nehnutě oplácelo. Pohladil jej po hlupaté hlavě. Zůstávalo v klidu, ale dál ho ostražitě sledovalo. Zdá se, že si budou spolu rozumět. Otočil se na prodavače a zeptal se:
„Kolik za něj budete chtít?“ Beze slova zaplatil požadovanou cenu a vyšel z obchodu. Malého vlčka nechal zatím v kleci. Pustit ho tady na rušné ulici by nebyl právě nejrozumnější nápad. Podíval se na seznam potřeb do oka mu padla věc, na kterou zapomněl, hůlka. Měl sice jednu od rodičů, ta byla ovšem čistě provizorní. Rozhlédl se po ulici a spatřil jeden úzký a ošuntělý obchod, na kterém byl nápis: Olivanderovi/ Výrobci vybraných hůlek od 382 př. Kr.
Vstoupil do něj, někde vzadu se ozval čistý zvuk zvonku. Nečekal dlouho, během několika vteřit vedle něj stál postarší muž s neuvěřitelně bledýma očima, děsivě bledýma očima.
„Harry Potter, už jsem vás očekával. Připadá mi to jako včera, kdy si tu váš otec a matka kupovali svoje první hůlky.“ Olivander se na chvíli odmlčel a téměř ihned znovu navázal:
„Ale kvůli tomu tady nejste, že? Jsem si jist, že pro vás najdeme tu správnou hůlku. Ještě nikdy jsem nenechal někoho odejít bez hůlky.“
S těmito slovy přešel k jednomu regálu a podal Harrymu jednu hůlku. Ne, nebyla pro něj ta pravá, neboť všechny regály s hůlkami v okruhu čtyř metrů spadli na zem a pár jich i vybuchlo. Olivander mu rychle podal další hůlku. Poté další a další... A tak to šlo až donekonečna. Po hodině a půl mu vyčerpaný Olivander podal další hůlku. Harry už u dvacáté hůlky přestal počítat kolik jich vyzkoušel, takže ani nedoufal, že by si ho mohla tahle vybrat. Měl pravdu nevybrala.
Olivander se na Harryho podíval zkoumavým pohledem svýma bledýma očima a řekl:
„Musím přiznat, že jste opravdu náročný zákazník, pane Pottere. Ale nebojte se, ještě tu několik hůlek na vyzkoušení je a...“ Náhle se zarazil a řekl:
„Počkejte chvilku.“ Na chvíli se Harrymu ztratil z očí. Za minutu už k němu nesl Olivander zaprášenou krabičku a vyndal z ní opatrně hůlku.
„Zkuste tuhle.“
Jakmile ji uchopil, poznal, že je to ta hůlka, kterou hledal. Vytryskly z ní proudy jisker všech barev. Červená, modrá, žlutá a zelená. Byl opravdu rád, že si ho už nějaká hůlka vybrala. Otočil se na Olivandera. A překvapeně si všiml, že se na něj muž dívá s podivným výrazem. Neklidně se ošil a zeptal se:
„Děje se něco?“
Olivander se na něj podíval a nadechl se, že odpoví. Vzápětí se, ale zarazil a řekl:
„Ne, kdepak. Jen jsem si na něco vzpomněl. Jsem si jist, že vám bude dobře sloužit a zažijeme od vás velké věci.“
Víc už neřekl. Harry jen pokrčil nechápavě rameny a zavrtěl nad tím hlavou. Za okamžik už vycházel s úsměvem na tváři z obchodu. Konečně má všechno. Už brzy půjde do školy a několik měsíců neuvidí žádného Malfoye. Tohle byl nový počátek dlaší etapy jeho života...
Привет
(valerastar9803469, 25. 4. 2021 12:08)