Noxovy a Ariiny stránky

„Potrestán bude jen jeden z vás...“

Viktor tiše zaúpěl, to si mohl myslet, že na ně Karkarov něco vymyslí. Ale tohle? Než však stačil něco říct, ozval se vedle něj Harry okamžitě, jakmile Karkarov vynesl svůj rozsudek:

"V tom případě potrestejte mě." Viktor už začal odporovat, když se ozval Karkarův naštvaný hlas:
"Nepřerušujte mě, ještě jsem to nedořekl." Po těchto slovech se dramaticky odmlčel a zamyslel se. Pak se mu na tváři objevil zlověstný výraz.

"Celý rozsudek se dozvíte po vyhlášení. Teď běžte." S těmito slovy je propustil a... A povstal Brumbál. Myslím, že je čas na to, na co všichni netrpělivě čekáme: vyhlašování…

Postavil se před pohár, který tam přinesli pro Harryho neznámí lidé a ten bleskově zareagoval na jeho přítomnost. Bledě modrý plamen ztmavnul a vylétl z něj první ze tří ohořelých papírků. „Za školu Krásnohůlky se zúčastní slečna Delacour.“ Žáci Krásnohůhlek propukli v jásot. Přímo do Brumbálových rukou vletěl druhý lísteček. „Za Bradavice bude soutěžit pan Diggory a konečně, za Kruval to bude pan Malfoy“. Při vyslovení Harryho jména se podmračil, ale byl smířený s tím, že s chlapcovou účastí v turnaji už nic neudělá.

Šampioni byli k Harryho nelibosti vyzváni na pódium, kde jim ředitel popřál mnoho štěstí a oznámil datum konání prvního úkolu. Harry nebyl rád středem pozornosti, ale pořád to bylo lepší, než kdyby zvolili Viktora a ten v turnaji zemřel. Harry si byl jistý, že by to nepřežil. Vyhlašování skončilo a on i jeho kamarád se odhodlaně zadívali na Karkarova, který se postavil na pódium vedle Brumbála a očividně chtěl něco říct.

Karkarovovi bylo zle ze sebe samého. Chystal se udělat věc, o které věděl, že se mu bude do konce jeho života zjevovat ve snech. Malfoy a Krum nesplnili úkol a z jednoho z nich se měl stát odstrašující příklad. Bylo mu jasné, že musí zvolit Malfoye, protože potrestání Kruma, jakožto vycházející famfrpálové hvězdy by mu přineslo spoustu potíží.

Morálka žactva upadala a bylo potřeba to napravit. Školní tradicí bylo rozdávání krutých trestů za sebemenší přestupky. Co Karkarov věděl, existuje jen jeden trest horší než smrt a ten ted´měl být vykonán na jeho nejoblíbenějším studentovi.

„Takže, než se všichni rozejdete. Je tu jistá věc, kterou musím ještě vyřídit. Uděluji proto trest...“ Mezi studenty Kruvalu to hlasitě zašumělo. Trest? Komu? A začali v duchu litovat toho nešťastníka. Karkarov si ruchu, který způsobil  mezi studenty, jak svými, tak i těmi  z Bradavic a Kruvalu příliž nevšímal a pokračoval dál ve svém proslovu:

„...Harry Jamesi Malfoyovi za nedodržení lhůty daného ůkolu o celých šest minut.“ Karkarov kývl na Harryho, který beze slova přišel k němu, nedavajíc na sobě znát žádný strach, protože dát najevo strach, znamenalo ukázat slabost, což by jen zhoršilo situaci, ve které se právě nacházel.

Viktor mezitím se starostmi nad hlavu o svého nejlepšího kamaráda, bezmocně drtil rukou opěradlo židle, na které právě seděl. Proti trestu nemohl nic udělat, jen by to Harrymu zhoršil. V duchu se modlil, ať Karkarov neudělá veřejnou popravu. Přece jenom byl Harry Karkarův nejlepší student a teď i šampion Kruvalu, i když u Karkarova si nemohl být nikdo ničím jistý.

Toho si byl ředitel vědom. Aby studenty co možná nejvíc vyděsil, začal: „Pan Malfoy bude veřejně…“ V tuhle chvíli byla ve Viktorovi malá dušička. … „zbičován do bezvědomí. Trest se uskuteční za deset minut na bradavicích pozemcích a účast mých studentů je bezpodmínečně nutná.“ Viktor složil hlavu do dlaní. Proti tomu, k čemu se schylovalo by i veřejná poprava byla procházkou růžovým sadem.

Několik studentek zděšeně vyjeklo a některé dokonce neměly daleko k mdlobám. Profesorský sbor v čele s Brumbálem na tom byl obdobně. Bohužel Harry nebyl občanem Anglie, takže se na něj nevztahovaly zákony o tělesných trestech.

Snad všichni studenti vyšli na pozemky a postavili se do kruhu kolem Harryho, rovně stojícího a s hrdě vztyčenou hlavou a Karkarova, napřahujícího se k první ráně. Ta dopadla a Harry cítil, jak mu ohnivý bič rozdírá kůži na zádech. Bradavičtí se s hrůzou otáčely a někteří slabší jedinci propukly v hysterický pláč. Harry jen zatínal zuby a snažil se nekřičet bolestí.

Jedenáctá rána jej srazila na kolena. Viděl, jak se půda nasáklá jeho krví barví doruda a jediné, co ho drželo při vědomí byl Viktorův vyděšený pohled. Nesmí ho tu nechat samotného! Připadalo mu, žena zádech nemůže mít už ani jeden celistvý kus kůže. Rány dopadaly a jeho začalo opouštět vědomí.

Snažil se ještě vydržet, aby se nemusel před Karkarovem stydět. Bylo mu jasné, že pokud přežije, další den bude muset normálně do školy, což mu v téhle absurdní situaci vykouzlilo úšklebek na rtech. Vzdoroval ještě dlouho, ale pak ho jedna velmi silná rána propustila do kýženého bezvědomí.

Karkarov už po 30-té ráně přestal počítat, kolik ran bičem už zasáhlo záda studenta. Byl upřímně ohromen výdrží, kterou Malfoy předvedl. Tiše sledoval, jak bezvědomého Malfoye levituje Krum k lodi. A překvapeně si uvědomil, že jeho studenti si něco mezi sebou vzrušeně říkají.

"Je to pravda, počítal jsem to..."
"Neuvěřitelné!"
"53 ran!"

Karkarov s údivem zaznamenal, že ačkoliv všichni studenti byli zděšení. Stala se věc, s kterou vůbec nepočítal. Malfoy nebyl potupen, ale naopak. Získal si obdiv a úctu kruvalských studentů...

A ne jen jich. Moody nevěřícně kroutil hlavou. Jak je sakra možné, že toho ten chlapec snesl tolik? Nedokázal si sám sebe v podobné situaci představit. Většinou si dost věřil, ale nepochyboval, že tohle by nezvládl. Zadíval se ke kruvalské lodi a rozhodl se, že si s tím mladíkem promluví.

Zatím v lodi: „No tak, vypij už konečně ten lektvar!“ Viktora začínalo Harryho stálé vzdorování unavovat. „Nenuť mě k tomu, sám víš, jak odporně to chutná…“ Harrymu bylo mizerně, ale snažil se situaci zlehčovat, a to hlavně kvůli Viktorovi. Nechtěl mu přidělávat zbytečné starosti. Viktor nad Harrym několikrát mávl hůlkou a podmračil se.

Tohle nevypadá dobře, už jenom proto, že ohnivý bič je vysoká černá magie a zranění jím způsobená se nedají vyléčit kouzlem. Jemně obvázal Harryho trup a povzdechl si. Víc už mu pomoct nedokázal. Jeho přítel si se syknutím lehl na bok a oba usnuli neklidným spánkem.

Harry se prudce posadil na posteli a vzápětí na to potichu zaúpěl bolestí. Možná by si ten lektvar proti bolesti přece jen měl vzít, ale při představě nad tou pachutí lektvaru se znechuceně ušklíbl. Než lektvar, to radši bude snášet tuhle bolest. Zamračeně svraštil čelo, měl nějaký divný sen, ale co v něm bylo si vzpomínal jen matně. Věděl však, že...

Ze zamyšlení ho vytrhl Viktor, který mu podával nějakou lahvičku s podezdřele vypadající tekutinou.

„Doufám, že to není to, co si myslím,“ zeptal se ostražitě Harry.

„Není to, co si myslíš,“ odpověděl mu překvapivě Viktor.

„Jak můžeš vědět, co si myslím, když to nitrospitem nejde zjistit?“ zeptal se překvapený Harry a na okamžik zapomněl na bolest.

„Protože si myslíš, že to je odporná břečka, což samozdřejmě není.“ Dostalo se mu odpovědi.

„Všechny lektvary chutnají odporně. Kromě veritaséra, to je bez chuti a lektvaru lásky. Nebo ne, ten je vlastně naopak přesládlý,“ řekl nakonec Harry a nekompromisně lektvar odmítl. Viktor se, ale tentokrát nemínil tak rychle vzdát. A dál se ho pokoušel přesvědčit k pití lektvaru.

Harry nakonec s velkou nechutí do sebe obrátil obsah lahvičky a pohledem zavadil o hodiny na zdi, které právě ukazovali...

„Myslím, že ty hodiny budou rozbité a včera se museli zastavit,“ konstantoval Harry. Viktor se zarazil, protože mu ihned došlo na, co Harry naráží.

„Přijdeme pozdě!“

Během několika minut už pospíchali z lodě rychle k hradu, kde zpomalili a pokračovali dál chůzí.

Zdálo se, že snídani už nemají šanci stihnout, proto zamířili rovnou do učebny jasnovidectví ve věži. Za celou dobu, co byli v Bradavicích tento předmět ještě neměli, tak byli celkem zvědaví, co se z toho vyklube. Tedy Viktor byl zvědavý, u Harryho těžko říct…

Když se vyšplhali do místnosti určené pro výuku, zahalil je těžký, kouřový odér stoupající z bezpočtu vonných tyčinek, svíček a směsí se sušenými květy. Harryho celkem udivilo, že žáci sedí jakoby rozdělení do dvou skupin. První tvořila převážně děvčata, snažící se dostat se co nejblíže k místu, kde pravděpodobně sedává profesorka a tu druhou povětšinou chlapci s otrávenými výrazy ve tváři. S Viktorem se posadili na volná místa a zanedlouho vešla profesorka Trelawneyová.

„Vítejte! Už jsem pár měsíců předvídala váš příchod,“ pronesla s mystickým výrazem profesorka a zadívala se na studenty Kruvalu.

Harry se ušklíbl, tohle na něj rozhodně příliž velký dojem neudělalo, protože jejich příchod nebyl žádná novinka, která by se potřebovala předvídat. Pár děvčat, ale jeho názor pravděpodobně nesdílelo, protože jejich obdivné vzdechy byly  dostatečně výmluvné.

Za několik okamžiku už Harry s Viktorem zírali do křišťálových koulí a snažili se něco vidět.

„Vidíš tam něco?“ zeptal se potichu Viktor a dál zamračeně propaloval předmět pohledem.

„Ne, jen mlhu. A i kdybych měl to tak zvané vnitřní oko, jak tady tomu ta divná čarodějnice říká, neviděl bych stejně nic,“ odpověděl Harry a zamyšleně si prohlížel spodek koule.

„Proč? Bys nic neviděl?“ zeptal se Viktor překvapený Harryho odpovědí.

„Tak se podívej sem. Nemyslím si, že ta koule je opravdu z křišťálu. Co vidíš?“ řekl Harry a okázal na nějaké miniaturní, téměř neznatelná písmenka.

Na spodní straně koule se ve světle svíček leskl nápis: Vyrobeno v Číně. Viktor se začal otřásat potlačovaným smíchem, čímž vzbudil ve třídě rozruch. Objevený důkaz o vysoké kvalitě takzvaně křišťálových koulí předal chlapcům u vedlejšího stolu a bavil se pohledem na vyjevené Bradavické stuenty.

Zajímavý způsob, jak ušetřit, jelikož pravděpodobnost toho, že by některý ze studentů dokázal nahlédnout do budoucnosti byla i v případě koulí vyrobených tradičním způsobem ještě nižší než nulová.

Harry sklouzl znuděným pohledem na profesorku a vykulil oči. Sybila Trelewneyová se zamlženými skly brýlí vypadala, jako by upadla do jakéhosi tranzu. Náhle se ozvala, ovšem její hlas zněl spíš jako šepot staré ženy poznamenané časem.

„Smrt obchází okolo a už brzy si jednoho z vás odvede do svého království. Vrah bude ztrestán a tím se osud zachránce naplní"

Co to mělo znamenat? Předstírala to, nebo to byla nějaká věštba? Ta profesorka učila samé nesmysly, takže by řekl, že je podvodnice bez špetky nadání pro jasnovidectví. Ano, podvodnice ano, ale tím druhým by si až tolik nebyl jistý...

Harry se rozhlédl kolem sebe, nezdálo se, že by si toho někdo všiml. Všichni byli příliž zaneprázdnění koulemi. Nebo vlastně ne, všichni ne. Jeho oči se setkali s párem očí, kterým to neuniklo...

Viktor se zavrtěl na židli. Měl nepříjemné tušení, že to, co bylo vyřčeno se ho nějakým způsobem dotýká, ale nevěděl jak. Zbytek hodiny uběhl nečekaně rychle a vydali se na bylinkářství. Pro ně, jako pro sedmý ročník byl určen skleník číslo čtyři, obsahující ty nejnebezpečnější rostliny. Harryho zahradničení nikdy moc nezajímalo, maximálně uznával rostliny jako důležitou přísadu do lektvarů.

Každy si vybral ze skleníku jednu rostlinu a měli ve dvojici určit, která to je a co všechno o ní ví. Harry se díval podezdřívavě na malou nevinnou rostlinku. Tahle byla nějak podezdřelá. Hodně podezdřelá. Pokud věděl, v tomto skleníku byly rostliny nejnebezpečnější.

„Znáš ji?" zeptal se Viktora, který listoval hořečnatě nějakou učebnicí.

„Ne, právě ji hledám," odpověděl mu Viktor. Harry se rozhlédl kolem, jak si vedou ostatní. Vypadalo to, že o nic lépe.

„Tu kytku odněkud znám, ale nemůžu si vzpom...." Harry se zarazil uprostřed věty a vykřikl:

„Pozor!"

Květina změnila barvu ze své obvyklé křiklavě žluté na fosforeskující růžovou, listy se zvětšily a květ plný ostrých zubů se stáhl do zlého úšklebku. Viktor zbledl.

„Je to masožravka!" vykřikl na Harryho.

„Vím, proč nám přišla povědomá! Je to ta samá, která předloni ukousla nohu našemu profesorovi  bylinkářství. Víš, co to znamená?" Harry přikývl.

„Jestli nezdrhneme, jsme v háji.“

Pryč! Harry popadl Viktora a rychle prchali z dosahu rostliny, co nejdál, čimž si vysloužili zmatené pohledy několika bradavických studentů. kruvalští studenti, když zaznamenali jejich taktický ústup zvedli hlavu a podívali se na tu rostlinu.

Někteří sice nepochopili, co to je za rostlinu, ale pro jistotu se rozhodli zmizet taky. A kdo by ne, když i nejlepší studenti školy se dali na ústup.

„Kam to jdete?" zakřičela na ně profesorka, která...