Noxovy a Ariiny stránky

Harry znuděně seděl v kajutě, která byla vyhrazena pro něj a Viktora a četl si nějakou knihu, když v tom do kajuty vtrhnul Viktor, kriticky se na něj podíval a řekl:

„Absolutně nechápu, jak může někdo strávit tolik času čtením. Co tě na tom louskání písmenek tolik baví?“ Ve skutečnosti znal odpověď. Knihy Harrymu pomáhaly uniknout pryč z reality. Čekal, co mu na to jeho přítel řekne, ale ten jen výmluvně mlčel. Bylo jasné, že nehodlá odpovědět. Viktor se zamračil. Nelíbilo se mu, že se Harry takhle uzavřel do sebe, ale zároveň věděl, že s tím nic neudělá.

Z úvah ho vytrhl až Karkarův panovačný hlas, oznamující, že jsou na místě. Viktor si povzdechl, vyšel s Harrym z kajuty a společně se dívali, jak se ostatní spolužáci řadí po dvojicích a míří k východu. Beze slova se postavili asi krok za Karkarovem, každý po jedné straně a čekali, až se loď vynoří nad hladinu bradavického jezera. Dřevěná podlaha se pod nimi zhoupla, až se několik studentů zapotácelo.

Dveře se otevřely a na Karkarův povel zamířili ven. Naskytl se jim pohled na bradavický hrad, před kterým stáli seřazení, pokud se tomu vůbec tak dá říkat, studenti z Bradavic. Harry se na ně podíval s nezájmem, nemají vůbec žádnou disciplínu a pohledem zavadil o nějakého chlapce přibližně v jeho věku, který měl hábit nějak divně nakřivo.

Nic, co by stálo za pohled. Škoda, doufal v trochu víc. Ale možná ho Bradavice ještě něčím příjemněji překvapí. Sice to je jen první pohled, příliš velký dojem na něj ovšem neudělali. Opravdu by tady moc dlouho proti skutečnému protivníkovi, který by se je snažil zabít, téměř nikdo nepřežil.

Téměř nikdo? Znovu je všechny sjel znechuceným pohledem. Ne, nikdo by proti němu ani proti Viktorovi v boji nevydržel déle než pět minut a to posuzoval situaci zcela objektivně. Snad jen ten jejich podivínský ředitel, nebo záhadný slizoun s mastnými vlasy, kterého tipoval na profesora.

S Viktorem na sebe pohlédli a zastavili se v tentýž okamžik jako Karkarov před nimi. Místní děti na ně jen fascinovaně hleděly. Karkarov si potřásl rukou s Brumbálem, ředitelem Bradavic, který pronesl:

„Vítám vás zde, mí mladí přátelé a doufám, že si pobyt v naší škole náležitě užijete.“ Harry jej nezaujatě poslouchal a při tom nenápadně zkoumal zdejší terén. Přikývl Viktorovi na nevyslovenou otázku. Je to v pořádku, Karkarovovi zatím žádné nebezpečí nehrozí. S tímto zjištěním se vrátil k vymýšlení různých způsobů smrti pro Brumbála, který ho začínal neuvěřitelně iritovat.

Otrávit? Avada kedavra? Ne, to je nudné. Chce to něco nového. Co takhle utopit? Ušklíbl se, ani to není příliš originální, i když… Dost, okřikl se v duchu. Má přece hlídat a znovu nenápadně sledoval okolí. Nic neobjevil, když pohledem zavadil o skupinku studentů v čele s Dracem, kteří se na ně ohromeně dívali. Vypadá to, že ho jeho bratr zatím nepoznal, jak by taky mohl?

Karkarov se s Brumbálem již náležitě přivítal, takže teď kráčeli do hradu. Vypadá to, že Krásnohůlky tu už jsou. Všichni z Krásnohůlek si šli odpočinout po tak“náročné“ cestě. Bez zájmu kráčel s Viktorem za ředitelem, když vstoupili do Velké síně. Hm, začarovaný strop? To není až tak špatné, ale ne dostatečné, aby to na mě udělalo dojem, zakončil svůj názor Harry.

Vypadá to, že by si nejspíš měli někam sednout, když si všiml, jak na Viktora upřeli ostatní spolužáci tázavý pohled. Od něj si raději drželi odstup. Ten jen pokrčil rameny, vybral si jeden ze čtyř stolů a zamířil k němu. Harry si pozorně prohlédl, kam se chystal jeho přítel. Když už byl Viktor od stolu jen tři kroky, Harry řekl tiše:

„Tam, ne!“ A beze slova vyrazil opačným směrem. Viktorovi okamžitě došlo, proč se mu tam moc nechtělo, rozešel se proto opačným směrem a ostatní se vydali poslušně za nimi.

Posadili se k nebelvírskému stolu, dál od otravného Draca a všech přívrženců černé magie. Harry si sedl vedle jakéhosi natvrdle vyhlížejícího zrzka s pusou plnou pečeného kuřete. Zrzek hleděl s téměř nábožnou úctou na Viktora, ale Harry ho děsil natolik, že se neodvážil ani ho oslovit. Viktor se s úsměvem otočil na svého kamaráda. „Kdybys tu nebyl, všichni zdejší žáci by se na mně sesypali jako vosy na bonbon. Oni se tě normálně bojí!“ Harry se jen smutně usmál pod maskou a opatrně si upravil obvazy na obou zápěstích.

"Nechápu, co je na mě, tak děsivého," řekl Harry a upřel na toho rezavého chlapce pohled jednoho oka. Ten zděšením spadl ze židle. Harry se obrátil na Viktora, který se jen ušklíbl, ale nic na to neřekl.

"Zajímalo by mě, jak se bude vybírat do turnaje?" ozval se po chvíli Viktor. Ticho, kamarád jen hypnotizoval svůj talíř s jídlem. Když viděl, jak se na něj Viktor dívá, zeptal se znuděně:
"Říkal jsi něco?"

Viktor se na něj nevěřícně podíval. On si z něj snad dělá celou dobu legraci! Tohle mu jen tak neprojde! Už si chtěl začít stěžovat na to, že ho jeho přítel neposlouchá, ale vyrušil ho Karkarovovův naléhavý hlas, ozývající se od učitelského stolu. "Malfoy, Krum, ke mně!" Oba jmenovaní se zvedli a plynulým krokem se zvednutou hlavou mířili k jejich řediteli. Ten jim se zasmušilým výrazem oznámil: "Týme alfa, mám tu pro vás misi.

 Jedná se o chystaný atentát na mudlovského ministra Francie. Předpokládaný čas útoku je 18:00, tedy za 20 minut. Vaším úkolem je zajistit jeho přežití i případě, že budete muset nasadit vlastní životy. Ohodnocení mise je A*, tedy nejvyšší. Pravděpodobnost vašeho úmrtí je cca 75 procent. Přijímáte?" V síni se rozhostilo ticho. Až moc velké ticho na to, že se mělo jednat o soukromý rozhovor. Viktorovi stačil jediný pohled na to, aby zjistil, že je všichni pozorují. Nemusel se ani rozmýšlet a společně s Harrym zasalutoval a odpověděl:"Ano, pane!"

Karkarov jim beze slova podal bílý kapesník, který si od něj vzali. Začali v duchu odpočítávat, jedna, dva a... tři! Viktor i Harry zmizeli z Velké síně a objevili se v nějaké temné ulici. Rozhlédli se, byli v staré opuštěné mudlovské ulici.

Harry se zadíval na Viktora a okamžitě vyrazili k hlavní ulici, kde sídlilo mudlovské ministerstvo. Když byli na dohled budovy, tak se zastavili. „Musíme zjistit, kde se nachází ministr,“ řekl Viktor. Harry jen přikývl, zamyslel se a odpověděl: „Je hodně možností. Může být v budově ministerstva, ale i na cestě sem. Může být napaden, když bude odcházet. Musíme ho najít.“ Na okamžik se odmlčel a dodal ještě: „Podívej se dovnitř. Já odtud nic nevidím. Beze slova ukázal na střechu. A zmizel pod rouškou tmy.

Viktor souhlasil. On půjde a řekne, že hledá ministra kvůli nějaké neodkladné záležitosti, tak zjistí, kde je. Harry mezitím prozkoumá terén a bude mu případně krýt záda. Přece jenom Harry s tou svoji čelenkou přes levé oko a rouškou nebyl právě nejnenápadnější

Trochu se podivil nad honosnou a okázalou výzdobou budovy. Myslel si, že jde hlavně o funkčnost, ale zjevně se zmýlil. Došel až k recepci, kde seděla celkem pohledná dívka tak okolo dvacítky a cosi psala na počítači. Mile se na ni usmál a oslovil jí:
" Dobrý den, hledám pana ministra, kvůli jistému problému, který se v zemi vyskytl. Je to nanejvýš tajné a neodkladné. Můžete mi prosím sdělit, kde bych ho našel? Jsem si jist, že mě již očekává."
Slečna, omámená jeho úsměvem mu odpověděla: "Jistě, pan ministr se právě vrátil z pracovní

večeře a je ve své kanceláři. Třetí patro, druhé dveře zleva. Nemůžete to minout." S tím se opět vrátila ke své předchozí činnosti.

Mezitím se Harry vyhoupl tiše na střechu jedné budovy a za pomoci zastíracího kouzla nebyl téměř vidět. Ostražitě pozoroval okolí a sledoval Viktora, který vstoupil dovnitř. Viděl oknem, jak přistoupil k recepci a poté mířil někam dovnitř.

Vypadá to, že ministr je ve své kanceláři. A protože venku nikdo nikde, budou tam i ti vrazi. S těmito myšlenkami se odrazil a přeletěl ze sousední budovy na střechu budovy ministerstva. Viděl oknem, jak Viktor postupuje dál po chodbě, když si všiml něčeho, co upoutalo jeho pozornost.

Zaregistroval rychlý pohyb a okamžitě tím směrem poslal uspávací kletbu. Byl slyšet jen tupý náraz těla o podlahu. Nedoufal, že by tu byl pouze jeden zločinec, proto rozbil okno a vydal se za Viktorem. Když ho dohnal, nacházeli se zrovna ve třetím patře. Společně otevřeli dveře a podívali se dovnitř.

Ministr seděl zády k nim u stolu a podepisoval nějaké listiny.
 Zřejmě si jich nevšiml, jelikož nedal nijak najevo, že by si uvědomoval jejich přítomnost. Oba dva proto přešli k němu a každý z jedné strany se připravili do bojových pozic. Viktor vytáhl zpod pláště jeho oblíbenou P-90 a Harry si ze zad sundal Kalashnikov, na který nedal dopustit. Byli připraveni, boj mohl začít.

„Pane ministře, ředitel Kar…“ Viktor byl přerušen Harrym, který se klidným hlasem bez jakéhokoliv zájmu zeptal:

„Kde je ministr?“ S těmito slovy v druhé ruce držel svoji hůlku. Ministr ho ovšem předběhl a zakřičel:

„Avada kedavra.“ Harry uhnul a neverbálně vyslal svoje kouzlo, které minulo ministra jen o vlásek. Teď Viktor pochopil, tohle nebyl ministr, ale někdo, kdo se za něj vydával pod mnoholičným lektvarem. Kde byl, ale ten pravý? Nemohl být daleko. Musel být živý a nablízku, jinak by lektvar nemohl fungovat.

Na tohle, ale nebyl čas. Nejdřív musí dostat toho podvodníka. S těmito myšlenkami zavalil podvodníka várkou svých kleteb, které už zločinec nestihl vykrývat. Harry mávl hůlkou a zašeptal:

„Petrificus totalus! Čímž ho svázal, že se ani nehnul. Harry se podíval na Viktora a kývl ke dveřím. Ten mrknul a šel se podívat, jestli neudělali příliš velký hluk, který by přitáhl nějakou pozornost. Zdálo se to být v pořádku. Přece jenom to trvalo jen necelou minutu. Zamknul dveře, aby je nikdo nevyrušil nebo nepřekvapil a vrátil se k Harrymu.

Harry přešel k podvodníkovi v bezvědomí, kterému se začala vracet pravá podoba, a zašeptal:

„Ervante!“ Neznámý kouzelník se začal probírat, protože se mu lehce zachvěla víčka. Harry promluvil svým tichým, tentokrát chladným hlasem určeným pro podobné situace.

„Kde je pravý ministr?“ Kouzelník jen zarputile zavrtěl hlavou. Harry si povzdechl. Nic jiného nečekal, ale neměl příliš času, takže žádné mučení ani podobné metody vyslýchání. Vytáhl z kapsy malou lahvičku s průhlednou čirou tekutinou…

V Bradavicích: Ron po Giniině šťouchnutí do žeber konečně zavřel pusu. Zdálo se mu to, nebo ti dva studenti z kruvalu právě dobrovolně přijali misi, která je může stát život? Zamračil se. Jeden z těch dvou byl nejlepší hráč bulharského famfrpálového týmu.

Chtěl si mu říct o autogram, ale bránil mu v tom chlapec, sedící vedle Viktora. Ron se ani nenamáhal předstírat, že ho neděsí pohled na jedinou viditelnou část těla Viktorova společníka. Ani zbraň zavěšená na jeho zádech a obvazy na rukou ho moc neuklidňovaly.

 Pak si na něco vzpomněl. Neříkal mu snad Karkarov Malfoy? Ne, není možné, aby takový nebezpečně vypadající žák Kruvalu byl bratrem toho nafoukaného pitomce ze Zmijozelu. Nebo snad ano?

Zpátky v akci:

Zajatec neměl proti veritaséru šanci. Získali informaci, kterou potřebovali a nechali ho tam. Ministr byl v jedné z vedlejších kanceláří, střežen osmi vyzbrojenými teroristy, kteří měli v plámu unést ho, dostat výkupné a poté ho zabít.

Harry zakroutil hlavou. Tohle není vůbec dobré. Musejí jednat tak rychle, aby nedali zločincům jedinou šanci na ublížení francouzskému státníkovi. Ale, jak to udělat? Usilovně přemýšlel, když mu hlavou bleskl nápad. Jde se na věc. Obrátil se k Viktorovi, který znovu omráčil podvodníka a zašeptal tiše:

„Odlákej jejich pozornost zepředu a já na ně půjdu zezadu.“ S těmito slovy otevřel prudkým pohybem okno a zmizel ve tmě. Krum ještě zkontroloval bezvědomého a vyšel na chodbu, kde za sebou zamkl. Takže, jak má odlákat pozornost? Vypadá to na improvizaci. Přešel ke dveřím vedlejší místnosti a zaklepal na ně. Ticho, zaklepal tedy znovu. Chvíli se nic nedělo, když se ozval tichý šramot a odemykání dveří. Za nimi se objevila hlava, která si ho ostražitě měřila.

„Co chcete?“ zeptal se ten terorista, který nevěděl, že Viktor ví, že je terorista.

„Posílá mě pan ministr. Prý za ním máte okamžitě přijít, kvůli nějaké neodkladné věci. Víc mi k tomu nepověděl,“ řekl Viktor a naprosto přesvědčeně zahrál úředníka, který je uražen, že mu nebylo povězeno víc.

Harry zatím rozbil dnes už přibližně třetí nebo čtvrté okno a tím strhl veškerou pozornost na sebe. Řekl si, že používat hůlku v takovém množství mudlů by nebylo zrovna nejlepší, takže se začal spoléhat jen na své zbraně.

Viktor, když viděl, že mu nikdo nevěnuje pozornost, se připlížil k ministrovi, chytil ho za rameno a přemístil se s ním na nejbližší policejní stanici. Vadilo mu, že tam nechal Harryho samotného, ale hlavní úkol byl zachránit ministra. Tak rychle, jak jen to bylo možné, se přemístil zpátky na místo boje. Tohle opravdu nečekal. Ztěžka dýchající Harry se zakrváceným bokem se opíral o stůl a kolem něj se povalovalo osm bezvládných těl.

„Ahoj, Viktore, jak to šlo?“ zeptal se unaveně. Viktor se jen díval na jeho krev a nevěřícně zavrtěl hlavou. Vážně někdy nechápal, jak se pořád může tvářit tak klidně. Jako by se ho to vůbec netýkalo.

„Vypadá to, že už jsme misi splnili, takže se přemístíme zpátky do Bradavic. A ty si necháš ošetřit tu ránu, než tady vykrvácíš.“ Řekl nekompromisně Viktor a Harry jen s povzdechem přikývl a vytáhl z kapsy trochu zakrvácený kapesník, jenž byl dříve čistě bílý. Za okamžik se ozvalo tiché prásk a oba přátelé se objevili s tlumeným dopadem ve Velké síni.

Jak měli sakra vědět, že ještě stále probíhá večeře a do Bradavic se nelze přemístit? Jenže oni se nepřemístili normálně, nýbrž pomocí světla, proto jejich zjevení zavinilo značný rozruch. Harrymu se zamotala hlava a následkem ztráty krve se poroučel k zemi. Viktor ho stihl na poslední chvíli zachytit, takže se nerozplácl na podlaze.

 Oba dva se téměř doplazili ke Karkarovovi a nahlásili, že mise byla úspěšně splněna. Dozvěděli se od něj, že zítra jim začíná výuka společně se zdejším sedmým ročníkem a ani zranění Harryho neomlouvá z účasti. Ten si jenom trpitelsky povzdechl a postavil se na vlastní nohy. A řekl odhodlaně:

„Zvládnu to. A nepřinutíš mě jít na ošetřovnu.“ Dodal ještě Harry k Viktorovi a beze slova pomalými kroky zamířil ven z Velké síně. Viktor okamžitě vyrazil za ním. Dohonil ho za dveřmi síně, kde se Harry sesunul unaveně k zemi.

Viktor mu pomohl na nohy. Sice nedonutí jít Harryho na ošetřovnu, ale těch několik lektvarů ho vypít donutí. Ať chce, nebo nechce. S těmito myšlenkami podpíral Harryho a šli zpátky k lodi, kde budou bydlet po celou dobu pobytu v Bradavicích.

Jakmile vstoupili do kajuty, Harry si sedl unaveně na židli a Viktor za nimi zamkl dveře. Harry náhle mávl hůlkou a zatáhl závěsy. Viktor se na počínání svého přítele jen podivil. Harry si beze slova sundal kuklu a zadíval se pomocí zrcadla na své tetování.

„Musím zjistit, co byl zač ten démon. A kdo ho poslal,“ řekl náhle a otočil se ke svému příteli a dodal ještě:

„Nezabráníš mi v tom.“ Viktor jen přikývl a odpověděl:

„Nebudeš hledat sám.“

„Teď je ale čas na pár lektvarů.“ Harry začal nenápadně couvat z Viktorova dosahu a se slovy „Tak to ani omylem!“ se snažil před ním utéct. Nakonec ho přemohlo vyčerpání a on byl nucen posadit se na postel. Lektvary chutnaly ještě hůř než odporně. V duchu si říkal, že už jenom kvůli tomuhle hnusu se nesmí příště nechat střelit.

Něco si uvědomil. Podle toho, jak mu v ráně škubalo, se nejednalo o čistý průstřel, takže kulka je stále uvnitř. Hodil po Viktorovi pohledem nakopnutého štěněte a ten se pousmál. Bylo mu jasné, proč se jeho přítel tváří tak nešťastně.

„Proč mám takový pocit, že je ta kulka ještě pořád uvnitř? Zeptal se Viktor Harryho. Ten si jen poraženě povzdychl a odpověděl:

„Protože tam ještě pořád je?“ 

„Jak se toho proboha mám zbavit?“ zeptal se a vytáhl přitom z kapsy nějakou knížku. Viktor zaúpěl, jak si může jít číst, když má v sobě pořád ještě tu kulku? A o tom, že čte několik let to samé ani nemluvě.

Harry se jen ušklíbl přítelově pohledu, který na něj vrhl a vytáhl z knížky ostrý nůž. Viktor na něj ohromeně vytřeštil oči, tak tohle vážně nečekal. V knížce nůž. Počkat, nůž? Snad to nechce vypižlávat ven tím nožem?

Harry se podíval na Viktora varovným pohledem: „Ne, že mi v tom zabráníš a opovaž se proti tomu něco namítat.“ A nečekaně švihl vzduchem ostřím nože, které se zabodlo do jeho kůže a projelo jí jako měkkým máslem.

Viktor strnule seděl a sledoval Harryho, který si právě šťoural nožem v břiše. Jeho kamarád je cvok. Je cvok, protože tohle by normálního člověka nenapadlo. Harry náhle syknul bolestí a kulka se zaleskla na světle. Tak tohle by bylo, říkal si, když si obvázal ránu a vyčistil povlečení od krve. Spokojeně se usmál.

Viktor na něj chvíli ohromeně koukal a pak vyletěl k vedlejším dveřím a vyklopil do umyvadla svůj oběd. Večeři kvůli misi ještě neměli. Harrymu lehce zacukaly koutky úst, ale hned zvážněl. A vytáhl si odněkud kousek hadříku, kterým začal čistit svůj nůž.

„Není tu něco k večeři?“ zeptal se Harry klidně Viktora, který byl stále v šoku z toho, jak Harry vytahoval kulku a teď se ptá na večeři. Co se týče jeho, chuť ho dokonale přešla. A to si myslel, že si za ta léta zvykl na Harryho nečekané myšlení, které vzápětí uskutečňoval.

Harry si jen s povzdechem vytáhl knížku a strčil do ní zpátky nůž a začal si číst. Vypadá to, že asi žádná večeře tu asi nebude, i když…

Zamyslel se, to by možná šlo, jsou přece na jezeře. Popadl Viktora za lem hábitu a řekl:

„Jde se na ryby.“

Viktor k Harryho překvapení nic nenamítal, to ovšem ještě nevěděl, jak si Harry rybaření představuje. Venku už byla tma, jenom molo spojující loď s pevninou bylo osvětleno skleničkami s modrým ohněm. Také v některých oknech bradavického hradu se ještě svítilo.

Společně si sedli na břeh a Harry vyndal hůlku. Chvíli nehybně mířil na vodní hladinu. Z ničeho nic vykřikl: „Mdloby na tebe!“ a skočil do vody. Když se vynořil, držel v ruce omráčenou rybu. Viktor nebyl schopen pohybu. Harry celou akci párkrát zopakoval, poté rozdělal oheň a začal na něm už mrtvé ryby opékat.

„Jsi blázen,“ řekl Viktor na Harryho počínání a vzal si jednu rybu a zakousl se do ní. Přece jenom měl hlad, oběd vyklopil a večeři vynechal. Vypadá to, že si na tohle nikdy nezvykne. Ať už jsou kdekoliv, s Harrym se nudit nikdy nebudou.

Když dojedli, tak se postavili. Už bylo dost pozdě, přece jenom měli zítra vyučování. Měli by se jít trochu vyspat nebo zaspí. S tím odešli do kajuty, kde vlezli do postelí a spali jako, když je do vody hodí.

Další den se Viktor probudil a pohlédl na hodiny a zděsil se. Je pozdě!

Ne sice tak pozdě, aby nestihli začátek vyučování, ale nemají šanci stihnout snídani! Teď děkoval bohu (Harrymu) za ty včerejší ryby.

Harry klidně oddechoval přes masku, kterou si nezapomněl nasadit a ani netušil, co se na něj chystá. Zjistil to až ve chvíli, kdy ho probudil proud ledové vody. Jen zakroutil hlavou, převlékl se do svého typicky černého oblečení a společně s Viktorem, kterému zkazil legraci odešli na jejich první hodinu v Bradavicích- lektvary.

Kráčeli spletitými chodbami Bradavic a Viktor se musel přemáhat, aby nezačal běžet. A netrpělivě popoháněl Harryho, který se zdá nikam nepospíchal. A ani ho nijak neznepokojovalo, že asi pětkrát vlezli do špatné učebny, než vstoupili do té správné.

„Víš jistě, že tentokrát jsme tu dobře?“ zeptal se už trochu naštvaně Viktor.

„Samozřejmě,“ odpověděl mu Harry a dodal ještě:

„Co jsem dobře pochopil od toho ducha, tak lektvary učí prý přerostlý netopýr. Což se mi příliš nezdá, možná upír?“

„Jdete pozdě!“ přeruší jejich konverzaci nějaký profesor s mastnými vlasy. Harry se na něj bez zájmu podíval a odpověděl:

„Promiňte, ale černá kočka nám přeběhla přes cestu, proto jsme šli delší cestou.“

Snape: „Ta McGonagallová mi to snad dělá schválně… No nic, jděte se posadit. Bohužel jsou volná místa jen vedle pana Weasleyho a vedle pana Wooda.

„Beru si Wooda“ řekl rychle Viktor a pak zašeptal směrem k Harrymu: „Ten zrzek vypadá, že se brzo sesype strachy tak ne, že zkazíš legraci a budeš se k němu chovat mile.“

Harry se jen nepatrně pousmál a přešel k brýlatému chlapci s rudými vlasy. Beze slova se posadil a svému sousedovi přestal věnovat pozornost.

Ten ho s vytřeštěnýma očima po očku sledoval. Když se na něj Harry náhle podíval, spadl leknutím ze židle, jak se vyděsil. Viktor, který seděl o několik lavic dál se lehce ušklíbl. To je celý Harry, ten nemusí skoro nic dělat, aby ostatní kolem sebe dostatečně vyděsil. Stačí se jen dívat.

Harry znuděně házel napohled bez ladu a skladu přísady do kotlíku. Ale kdyby se někdo díval pořádně, tak by viděl, že v tom je přesná pravidelnost. A lektvar je bez jediné chybičky. Ovšem, ať už lektvary uměl nebo ne. Nesnášel je, zvlášť kvůli jejich odporné chuti. Náhle si všiml, jak jeho soused hází do kotlíku přísadu, která tam neměla co dělat.

Percy právě sledoval svého děsivého souseda, jak znuděně hází do kotlíku jednu přísadu za druhou a ani se nedívá, co tam hází. Právě se tam chystal hodit rozdrcený oměj, když mu přísada náhle zmizela z ruky.

„Děláš si srandu!“ Harry byl nepříčetný. „Kdybys tam tohle hodil, seškrabávali by nás oba ze zdi a učebna by byla napadrť! Percy se strachy přikrčil.

Měl pocit, že kdyby se pokusil nějak obhájit to, co málem udělal, ten student z Kruvalu by ho roztrhal na kousky a ty jeden po druhém naházel do krbu v nebelvírské společenské místnosti. Nebyl sám. I obávaný profesor lektvarů měl co dělat, aby ovládnul třas, který jej prostupoval. V tom chlapci bylo cosi temného. Něco, co by se nikomu nelíbilo.

Student po něm naposledy šlehnul naštvaným pohledem a otočil se zpátky ke svému kotlíku. Viktor se zadíval zkoumavě na Harryho. Ani jemu se nelíbil Harryho výbuch. Neměl ve zvyku takhle reagovat. Mohlo za to snad to zranění, které utržil při souboji s démonem?

Každopádně Harry by se měl uklidnit, než tu nechá něco vybuchnout, třeba celou učebnu. Podvědomě se otřásl, ještě pořád si živě pamatoval ten den, kdy se Harry naštval tak, že nechal vybuchnout stromy v okruhu deseti metrů, když ho naštval jeden student jako nikdy předtím. Takže když Harrymu rupnou nervy je lepší se klidit z dosahu nebo v jeho případě ho jít rychle uklidnit.

Jakmile se zazvonilo, vydal se k Harrymu, který ještě pořád zuřil, i když to navenek už nedával najevo. Přistoupil k němu a zašeptal tiše:

„Co to s tebou je, Harry? A neříkej, že nic. Vím, že takhle na někoho hned tak nekřičíš. Co se děje?“

Harry se na něj nešťastně podíval. „Já… Já nevím. Je to, jakoby se ve mně všechna zloba hromadila a pak najednou vytryskla ven. Mám strach, že můžu někomu ublížit. Dneska jsem se sice dokázal ovládnout, ale bylo to opravdu na hraně. Prosím tě, musíš mi slíbit, že budeš dávat pozor, abych nikoho nezranil.“

Viktor vážně přikývl. Udělá pro to cokoli. Ještě nikdy před tím neslyšel Harryho říct, že má z něčeho strach…

Beze slova vzal za rameno a řekl potichu:

„Slibuji. Ale teď už musíme jít. A ty se pokus trochu uklidnit. Po obědě si ještě o tom promluvíme, ale ne tady a beze svědků.“ Harry přikývl na souhlas a prudce se nadechl.

„Myslím, že to bude v pořádku, doufám. Budu se snažit,“ řekl tiše už klidněji Harry a vydal se se svým přítelem na další vyučování. Viktor v duchu upřímně doufal, že Harryho dnes už nikdo nenaštve.

Opravdu by to nemuselo dopadnout dobře, zvlášť když nechtěl Harrymu ublížit. Nebyl si jistý, jestli by ho dokázal zastavit, ať už mu to slíbil nebo ne. Snad dnešní den bude už bez problémů. S těmito myšlenkami šli dál chodbou a okázale ignorovali oba zírající studenty, kteří z nich nemohli spustit oči. Z Viktora jako famfrpálové celebrity nebo Harryho, který svým vzhledem také příliš nezapadal právě do davu.

Den ubíhal až neskutečně pomalu a nudně. Příhoda z lektvarů se rychle roznesla po celém hradě, takže se Harrymu všichni vyhýbali a dokonce i učitelé s ním jednali opatrně. Jemu to ovšem nevadilo. Zrovna vcházel do velké síně, když narazil na svého bratra.

 Jen tak z recese se k němu přiblížil a se slovy: „nazdar bratříčku“, ze kterých ironie přímo odkapávala ho chytil za rameno. Draco se zarazil. Tohle přece nemůže být…

"Harry?" zeptal se ohromeně Draco a roztřásl se. To není možné. To nemůže být jeho bratr. A vůbec to by tady dělal, není plnoletý. Kromě toho, proč by nosil tu roušku?

"Překvapen? To je naprosto normální reakce. Jen jedno varování, jdi mi z cesty nebo by se ti mohlo něco stát…“ poslední slova řekl Harry, tak tiše, že je sotva uslyšel. Než se stihl vzpamatovat, tak byl Harry pryč. Z toho setkání mu naskočila husí kůže. Vůbec svého bratra nepoznával. Co se s ním stalo? Pamatoval si to jako včera, kdy…

Otevřel dveře jeho pokoje a uviděl svého bratra stočeného v klubíčku s krvavými šrámy na zádech. Tenkrát se mu napoprvé nepodařilo přivolávací kouzlo a byl od Luciuse potrestán. Draco v té době ještě ani nevěděl, co to přivolávací kouzlo je. Harry tehdy vypadal tak slabý a zranitelný… není přeci možné, aby se za těch pár let tolik změnil…

Ohromeně tam nehybně stál, neschopný pohybu. Když se částečně vzpamatoval, tak zamířil spěšnými kroky ke kolejnímu stolu a rozhlížejíc se přitom po svém bratrovi, aby mohl včasně zmizet a uhnout z cesty, nebylo pochyb, že ta slova mínil vážně. Ani si v tom zamyšlení nevšiml, že ho pozorují dva páry očí…

Karkarov s Brumbálem stáli za rohem a omylem vyslechli rozmluvu dvou jejich studentů. Brumbálovo obočí vystřelilo nahoru. Takže je to pravda. Poslední naděje kouzelnického týmu, syn Lily a Jamese Potterových je jeden z nejlepších studentů kruvalu?

 Nervózně se ošil. Potom je tedy jeho zlatý chlapec ve smrtelném nebezpečí. V duchu proklínal den, kdy se mu spolu s Flamelem podařilo ututlat zmizení kamene mudrců. Jestli jsou jeho domněnky správné znamená to, že se Voldemort vrátil... .

Harry právě kráčel temnou chodbou, když ho někdo chytil znenadání za rameno. Prudce se otočil s hůlkou v ruce a přitiskl neznámému hůlku ke krku. K jeho překvapení to byl Viktor, který se trochu zamračil.

"Viktore," zaúpěl tiše Harry a dodal: "Tohle mi nedělej, chceš, abych tě zabil?"

Přejel pohledem po zamračené tváři a zeptal se ještě: "Co se stalo?" Viktor jen zavrtěl hlavou a odpověděl: "Na co myslíš poslední dobou, Harry? Máme ještě asi 2 hodiny na to, abychom se přihlásili na ten turnaj, pamatuješ?" Harry jen znuděně schoval hůlku a odpověděl: "To je až za 2 hodiny, takže..."

S těmito slovy si vytáhl z tašky knížku. Viktor se po něm rozzuřeně ohnal a knížku mu vytrhl. Oba byli překvapeni jeho reakcí, Harry se to ale rozhodl neřešit a proto zamířili k ohnivému poháru, kam následně vhodili svá jména na kouscích pergamenu. Ve skutečnosti se nechtěl zúčastnit ani jeden z nich. Viktor to dělal kvůli své popularitě, což zajišťovalo dobrou pověst Kruvalu a Harry zase kvůli Viktorovi.

Další den Harry s Viktorem pospíchali z kruvalské lodě do Bradavic na první vyučovací hodinu. I když pospíchali, to je trochu nadnesené, protože Viktor se snažil pospíchat a Harry se svoji výletní chůzí šel za ním.

Viktor v duchu zaúpěl, zase jdou pozdě. Měli obranu proti černé magii a zdá se, že Harryho tento fakt ani v nejmenším nerozčiloval. Bylo přímo pravidlem v Kruvalu, že chodil vždycky pozdě a Viktor, který nebyl téměř nikdy daleko, tedy též, že se nad tím žádný z jejich profesorů nepozastavoval.

Bradavice si na to budou muset zvyknout. Harry si pravděpodobně vymýšlí nějakou zajímavou výmluvu, kterou přivede každého do stavu strnulosti. Konečně stanuli před dveřmi učebny a vstoupili.

 Za katedrou stál nějaký kouzelník s jedním kouzelným okem. O to pravé musel přijít asi v boji. Viktorovi zacukali lehce koutky úst a podíval se pobaveně na Harryho, který měl přes levé oko čelenku. Nejsou příbuzní?

"Omlouvám se, že jdeme pozdě, ale trochu jsem se zapovídal s chrličem před Brumbálovou pracovnou. Nevěřil byste, kolik toho ten starý kus kamene pamatuje."Moodymu jen zacukaly koutky úst. Samozřejmě, že mu nevěřil, ale jak by to mohl popřít?

 V tomhle bylo kouzlo všech Harryho výmluv. Vždy se jednalo o lež, ale ještě nikdo jí nedokázal vyvrátit. Profesor nic neříkal, takže se on i Viktor posadili na místa. S překvapením zjistili, že Weasley si sedl vedle Wooda, takže mají celou lavici pro sebe.

Jakmile se Harry s Viktorem posadili, tak Moody navázal v hodině, kde předtím než vstoupili, skončil.

"...takže si myslím, že si ty můžete souboje vyzkoušet naostro. Rozdělím vás sám." S těmito slovy je začal rozdělovat. A studenti s vyděšenými výrazy ve tvářích čekali, kdo skončí s děsivým studentem z Kruvalu, který všem naháněl strach, že si nikdo neodvážil požádat Viktora Kruma o autogram.

Když byla každému přiřazena dvojíce, Harry v duchu zaúpěl. Zase byl s tím zrzkem. Opravdu upřímně doufal, že na obranu není takové nemehlo jako na lektvary, ale už způsob, kterým se postavil do tzv. útočné pozice ho příliš přesvědčil.

To je zase den. Ani se nenamáhal postavit do typické soubojové pozice. Stejně to bylo k ničemu, nepřítel by nikdy nehrál fér. Měli bojovat jako první.

S těmito myšlenkami se podívá znuděně na svého tzv. protivníka, který už v ruce drží připravenou hůlku. Ani tu se nenamáhal vytahovat, než by na něj ten zrzek stihl nějaké vyslat, dokázal by ho desetkrát za sebou zabít. Učebnou se ozval Moody, který vykřikl:

"Tři, dva, jedna...teď!!!"

Percy se právě chystal vyslat nějaké kouzlo, když ztuhnul překvapením. Jeho protivník totiž náhle vykřikl:

"Accio!" A přivolal si svoji brašnu. Počkat, zbraně se přece v soubojích nemají používat. Je to jen o hůlkách, blesklo Percymu v hlavě.

A ohromeně sledoval, jak protivník vytasil s knížkou a začal si číst. Percy se na něj zmateně podívá a zeptá se:
"Co to?"
"Na co čekáš, zaútoč!" řekne Percymu Harry a dál si čte.
"Ale...no já… Proč čteš tu knihu?" zeptá se stále zmatený Percy. Harry stále zahleděný do knihy odpoví:
"Proč… abych věděl, jak ten příběh skončí. Nenech se tím znepokojit… při tvých ubohých výpadech je jedno, jestli si budu číst nebo dělat něco jiného."

Percyho to naštvalo, nikdo s ním nebude jednat jako s neschopným děckem! Poslal na Harryho to nejsilnější útočné kouzlo, které znal a samolibě se usmál. Harry však ani nezvednul oči od textu, pouze mávnul rukou a kouzlo zničil ještě za letu.

Všichni včetně Moodyho, který předtím pochyboval o jeho duševním zdraví na to jen nevěřícně zírali. Percy to zkusil ještě párkrát, ovšem bez výsledku. Dokonale ztratil sebeovládání a zřejmě se rozloučil se svým logickým uvažováním, protože na Harryho namířil hůlkou a vykřikl: "Imperio!"

Všichni v místnosti okamžitě znehybněli a ohromeně se podívali na Percyho. Tohle od něj nečekali, ale nikdo do souboje nezasáhl a všichni čekali, co se bude dít dál.

"Sundej si tu čelenku a kuklu," řekne Percy, který s úšklebkem sleduje, jak se jeho protivník díval do prázdna a pomalu natahuje ruku, aby splnil jeho rozkaz. S opojným pocitem vítězství si ani neuvědomuje, že právě použil jednu kleteb, které se nepromíjí a bude za ni muset nést následky.

 S očekáváním čekal, až spatří tvář svého protivníka, když se na něj náhle upřeně podíval tím svým zeleným okem, barvy nejhorší kletby, která se nepromíjí.

"Ááááá!!!" vykřikl Percy bolestí a chytil se za hlavu a pod Harryho chladným pohledem se zhroutil na zem, stále se držíc za hlavu. Viktor se náhle probral z transu, když mu došlo, že by toho zrzka Harry mohl zabít, protože Harry takovou kletbu neznal, to musel být následek toho zranění. Musí ho zastavit!

S tím se vrhl k Harrymu a vykřikl k němu:

"Co to vyvádíš! Jenom klid. Podívej se na mě." Harry ho kupodivu poslechl a pohlédl mu do očí. Viktor pod tíhou jeho pohledu o krok ustoupil. Tohle přeci není ten Harry, kterého znal… Harry si všiml, jak se Viktor chvěje.

 Proboha! Vždyť on vyděsil svého nejlepšího přítele… je obyčejná zrůda, která si zaslouží smrt. Jestli mu s tím Viktor nepomůže, udělá to sám, ale tentokrát se mu to povede a nikdo mu v tom nezabrání. Jak se nyní přesvědčil, je pro své okolí vysoce nebezpečný.